Na vlastních nohou

Čeští vojáci v Aghánistánu

Dne 8. 3. jsme byli poctěni vzácnou a velice milou stonožkovou návštěvou.
Na naši školu totiž zavítali čeští vojáci, spolupracující s hnutím „Na vlastních nohou“. Přijela s nimi i prezidentka této organizace, paní Běla Gran Jensen, čímž nás velice mile překvapila, jelikož o jejím příjezdu až do poslední chvíle nikdo nevěděl.
Tito dva sympatičtí vojáci se před nedávnem vrátili z afghánské provincie Lógar, kde jejich skupina pomáhala místním obyvatelům. Do této válkou postižené země se vydala česká armáda ve spolupráci se stonožkovým hnutím, za účelem humanitární pomoci. Do tohoto projektu „Pomáhejte dětem“ se zapojila řada škol z celé České republiky. Na naši školu si vojáci přijeli vyzvednout vybraných 97 auto-lékárniček, které pomohou nemocným v Afghánistánu.  Při té příležitosti nám ukázali velmi zajímavou a inspirativní prezentaci na téma „Život vojáků v Afghánistánu“, po které nám zodpověděli spoustu zvídavých dotazů.
Vojáci, či civilní experti působí v Lógaru na vojenských základnách po půlročních etapách a na konci každé etapy předají svůj úkol nové jednotce. Na každou misi musí probíhat tvrdý půlroční trénink, aby se vojáci dobře připravili na tamní kruté podmínky, které budou těžce zkoušet jejich fyzickou i psychickou odolnost. Jako základ všeho musí mít člověk především pevnou vůli a dobré srdce, aby mohl odjet na nebezpečnou misi a pomáhat lidem s nasazením vlastního života.
Viděli jsme fotografie prašné a hornaté pustiny, ve které afghánští obyvatelé skromně žijí, rozstřílené příbytky, těžce pracující děti a učitele učící pod širým nebem v padesátistupňovém vedru. A když jsme uviděli fotografie vojáků, kteří rozdávají dětem pastelky, stavějí jim školy a ošetřují tamní pacienty, uvědomili jsme si, proč tato organizace vlastně vznikla a byli jsme hrdi na to, že můžeme být její součástí.
Dozvěděli jsme se, jak vypadá vojenská základna, ve které působí 3000 vojáků a jakými vozy tamní jednotky jezdí. Překvapilo nás, že ačkoliv čeští a američtí vojáci se tam dopravují zejména vrtulníky či maximálně obrněnými vozidly proti raketám a minám, nejčastější afghánský dopravní prostředek je osel a pro ty bohatší velbloud. I proto tam denně umírá spousta lidí, hlavně dětí, které šlápnou na minu, nebo si s ní neopatrně hrají.
Velmi nás zajímalo, proč například musí chodit afghánské ženy celé zahalené a jak se s tamními obyvateli dorozumívali. Vojáci nám tedy trochu přiblížili afghánskou kulturu, která praví, že ženu nesmí vidět žádný muž, kromě toho, komu patří. Proto s nimi mohou rozmlouvat jen ženy, a tak české vojákyně měly velice zvláštní, ale důležitý úkol. Jelikož řeč, kterou se mluví v Afghánistánu, umí jen velmi málo vojáků, dorozumívali se s tamními obyvateli pomocí tlumočníků.
Nikdo z nás si asi nedokáže úplně představit, jak těžké musí akce v Afghánistánu být, a proto všem těm statečným vojákům patří náš velký obdiv.
A i přesto, že my tady nezažíváme ty hrůzy válek, snažíme se pomáhat, co nejvíc můžeme a bude nám ctí pomáhat při Stonožce i dále.

Johana Kovandová, Šárka Radová, Kateřina Široká,
Markéta Tomášková, Kateřina Valková 9.B